The Flight into Egypt

Raný život, rodina a formace

Naples, rok 1634. Luca Giordano vstupuje do světa pigmentů a olejů jako syn malíře Antonia Giordana. Jeho domácnost je prostou vyhọcenou prací řemesla. Kolem roku 1650 se mladík vydává z blízkého okruhu svého otce přímo do dílny Jusepe de Ribery. Právě toto učení definuje jeho raná léta. Riberův vliv je zde silný, patrný v dramatickém využití světla a stínu, v tzv. chiaroscuru, a v realistickém, často až syrovém zobrazení postav, které charakterizuje jeho první pokusy. Giordano pohlcuje mistrovský temný styl, jehož kořeny tkví v intenzivních stínech neapolské tradice.

Rychlost se stává jeho nejvýraznějším rysem. Jak jeho ruka s rostoucí intenzitou míhá po plátně, v jeho okolí se upevňuje přezdívka: Luca fa presto. V překladu to znamená „Luca maluje rychle“. Nejde však o pouhou pochvalu; je to uznání frenetické, neúnavné a produktivní energie, která ho zcela odlišuje od jeho současníků. Je jako vítr, který prostupuje procesem tvorby. Ačkoliv stíny jeho raného vzdělání v jeho dílech stále přetrvávají, pocit neustálého pohybu začíná pronikat těžkou nehybnost jeho prvotních lekcí.

• Svatý Lukáš maluje Pannu Marii (cca 1652)

Cesta za slávou: Od Neapole do Španělska

Giordanova cesta napříč italským poloostrovem představuje fascinující sérii rychlých a dynamických obratů. Nejdříve si vybudoval pevné místo v Římě, než se jeho kroky obrátily k severu. V roce 1667 se jeho působení přesunulo do Benátek, kde se neustále nasával místní světlo a zářivý barevný vesmír. Následovala jeho přítomnost ve Florencii, kde se věnoval významným dekorativním projektům. Tempo jeho kariéry bylo přímo diktováno poptávkou po jeho neuvěřitelnou rychlostí; Giordano se pohyboval z města do města s každou novou zakázkou a nikdy se dlouho nezdržoval na jednom místě, neustále v pohybu, který byl jeho podstatou.

Jego životní trajetória se však rozhodujícím způsobem naklonila k iberskému poloostrovu. V roce 1692 přichází do Španělska na pozvání Karla II., což jeho příchod naznačuje éru desetiletí intenzivní aktivity v samotném srdci španělského dvora. Jako jmenovaný dvorní malíř se pustil do monumentálních dekorativních programů, které zahrnovaly i díla pro palác Buen Retiro a Escorial. Giordano se vyrovnal s veleznárodnostními složitostmi španělského dvora a nakonec si od krále zasloužil i titul caballero. Tato éra španělské služby trvala až do roku 1702, kdy smrt Karla II. vyvolala jeho návrat domů do Neapole.

• Apotheosis de' Medici, Palazzo Medici-Riccardi, Florencie
• Fresky pro Palazzo Medici Riccardi, 1682–85, Florencie

Technika a umělecký styl

S pohybem štětce Luca Giordana se těžké a temné stíny rané neapolské tradice začínají postupně vzdalovat. Kolem konce padesátých let 17. století nastává zásadní zlom. Umělec se od smutného, tenebristického způsobu svého raného vzdělávání odklání směrem k lehkosti, vzdušnosti a jemné barevnosti. Tento přechod do jeho kompozic vnáší zcela nový smysl pro světlo a žhnoucí barvu. Hluboké a temné tóny nahrazuje záře, která se stává neoddělitelnou součástí jeho zralého období.

Rychlost je tím, co definuje jeho tvůrčí proces. Díky schopnosti realizovat díla s neuvěřitelnou rychlostí a všestranností, za kterou se odeznal přezdívka Luca fa presto, se dokáže s naprostou lehkostí pohybovat mezi olejomalbou, freskou i rytinou. Jeho kompozice nejsou nikdy statické; stojí na dynamickém pohybu, který pohání celý narativ. Tato energie, v połąčení s bujnou paletou barev, proměňuje plátno v prostor neustálého dění. Giordano neobrázky jen maluje; on orchestruje vizuální událost prostřednictí rychlých a sebevědomých tahů štětcem.

Hlavní zakázky a patroni

V závěru 17. století se v Neapoli stává Luca Giordano nepochybnou hvězdou uměleckého nebes, jejím předním představitelem. Jeho pověst neuvěřitelné rychlosti a všestrannosti přitahuje neustálý proud nejvýznamnějších patronů, avšak jeho umělecký dosah se vymezuje daleko za hranice neapolských břehů. Ve Florencii, v období kolem let 1682 až 1685, se pustí o monumentální úkol – zdobení paláce Palazzo Medici Riccardi. Tento ambiciózní projekt připravuje skrze sérii detailních olejomalebných studií a vytváří tzv. modelli, které slouží jako precizní plány pro složité stropní fresky, jež mají budoucím obyvatelům zcela proměnit vnímání tohoto prostoru.

Dynamika jeho kariéry se však zásadně obratí směrem k španělskému dvoru, když jej k sobě pozve král Karel II. Příchod Giordana do Španělska odstartuje desetiletí intenzivní tvorby, během nichž se stane naprostým středem královského uměleckého života. Schopnost realizovat velkolepé dekorativní plány v palácích i kostelech mu vynesla prestiž, která vyústila až v udělení královského titulu caballero. Díky jeho neúnavné přítomnosti v Madridu i v okolních územích se jeho vliv hluboce zapouští do estetiky španělského dvorského umění, čímž z něj činí skutečného hráče evropského baroku.

Významná díla a mistrovská díla

Plátno díla Pád vzpurných andělů, vytvořené kolem roku 1666, zachycuje okamžik nebeského převratu. V horní části sestupuje posvátná postava Michaela s mečem a červeným pláštěm, zatímco spodní část se propadá do dramatického souboje poražených démonů v temném světle a stínu. Toto dílo představuje klíčové přeložení, kdy se temné, těžké stíny jeho raného vyačování střetávají s novým, světlejším benátským vlivem. V Museo de Arte de Ponce pak dílo Svatý Lukáš maluje Pannu Marii nabízí pohled do jeho formativních let a odráží realistický, vážný styl jeho mentora, Jusepe de Ribery.

Odkaz a umělecký vliv

Giordanova tvorba byla nesmírná. S odhadovanou produkcí přesahující šest set obrazů jeho ruka plynula pozdním barokem s rychlostí, která mu vynesla přezdívku Luca fa presto. Tato neuvěřitelná produktivita sloužila k víc než jen k zaplňování galerií; zásadně ovlivnila celou trajektorii neapolského umění. Giordano působil jako živý most mezi těžkým, dramatickým vrcholným barokem a lehčí, hravou érou rokoka. Jeho schopnost plynule přecházet mezi těmito styly umožnila, aby jeho vliv rezonoval v celém 18. století a ovlivnil umělecký vývoj nejen v Neapoli, ale po celém italském poloostrově.

Umělecké dílo mistra sloužilo jako školna pro zcela novou generaci tvůrců. Mentoroval četné žáky, z nichž nejvýraznějším byl Paolo de Matteis, který v sobě nesl tyto stylistické proměny do budoucna. Právě tato linie zajistila, že Giordanův specifický přístup k práci se světlem a pohybem zůstal hluboce zakořeněn v neapolské škole. Jeho dominance na uměleckém trhu byla tak silná, že pomohl definovat vizuální jazyk celé éry a ovlivnil širokou řadu malířů, kteří se snažili najít rovnováhu mezi teatrálností a novým, zářivým smyslem pro luminositu.

Kde dnes spatřídat jeho díla

Fyzická stopa Giordanova tvorby zůstává rozptýlena v nejvýznamnějších evropských sbírkách. V Paříži se nachází významná koncentrace jeho obrazů, kdy Louvre uchovává v jejích zdech 14 děl. Cesta jeho štětce sahá až do Petrohradu, kde Hermitážní muzeum spravuje sbírku šesti jeho pláten. Tato díla jsou živým svědectvím o rozmachu umělce, jehož neuvěřitelná produktivita kdysi soupeřila s nejplodnějšími postavami v dějinách umění.

V jeho rodném Neapoli uchovává 4 jeho obrazy Museo di Capodimonte, což představuje přímou vazbu na jeho neapolské kořeny. Také Královská sbírka v Londýně spravuje 4 díla, zatímco ve florencí Palazzo Medici-Riccardi lze spatřit 3 jeho plátna. Tyto sbírky představují klíčová místa pro pozorování evoluce jeho stylu – od dramatického chiaroscura jeho raných let až po světlejší a plynulejší kompozice jeho zrálosti.

• Soud o Paridovi (Berlínské muzeum)
• Pád vzpurných andělů (Kunsthistorisches Museum, Vídeň)
• Manželství Panny Marie (Louvre, Paříž)
• Útěk do Egypta (Szépművészeti Múzeum, Budapešť)