Giclée nebo plátěný tisk muzeální kvality s rychlou výrobou a širokou nabídkou povrchových úprav. ( Koupit ručně malovaný obraz
Přepnout na digitální obraz)
Vyberte si z našich přednastavených velikostí, které odpovídají původním proporcím díla.
Zadejte šířku a výšku, které potřebujete pro váš rám nebo stěnu. Tisk lze pouze oříznout, nikdy však nelze zvětšit obraz nad jeho původní rozměr, proto při výběru jiného formátu dochází ke ztrátě části obrazu. Před samotným tiskem vám zašleme digitální náhled k schválení. Obraz zobrazený na této stránce nenabízí skutečný výřez — ten uvidíte pouze v náhledu.
Celosvětové doručení () do 2 týdnů namísto standardních 4/5 týdnů. (12 listopad)
Self Portrait
Rozměry reprodukce
In the quiet intimacy of his studio, away from the sun-drenched shores and bustling Mediterranean ports that defined his public persona, Joaquín Sorolla captured something profoundly personal in his 1909 Self Portrait. This work serves as a window into the soul of the master of light, painted at a pivotal moment of professional triumph. Following a landmark exhibition at the Hispanic Society of America, Sorolla found himself not only financially secure but standing at the zenith of his career. Yet, in this particular piece, there is no grand spectacle or monumental social theme; instead, we find an artist reflecting upon his own identity, presenting himself with a dignified elegance that belies the ruggedness of his creative life.
The subject sits with a commanding yet contemplative presence, adorned in an elegant grey felt hat—a choice that follows the long-standing tradition of artists depicting themselves in formal attire rather than the paint-stained smocks of their daily labor. His gaze, intense and piercing, seems to look through the viewer, perhaps lost in thought about the very light he spent his life chasing. The composition is anchored by a sense of domestic stillness, with the subtle presence of chairs and dining tables in the background suggesting the lived-in reality of his workspace, creating a bridge between the man and his craft.
Technically, this self-portrait is a masterclass in the expressive potential of oil paint. Sorolla, often celebrated for his ability to capture the fleeting brilliance of Spanish sunlight, demonstrates here a remarkable versatility in his brushwork. The painting is a beautiful contradiction of textures; he employs almost liquid, fluid strokes that seem to dance across the canvas, juxtaposed against areas of heavy, sculptural impasto. This tactile approach gives the work a rhythmic energy, where the thickness of the paint adds a physical dimension to the artist's features and the fabric of his hat.
For the discerning collector or interior designer, this piece offers a sophisticated interplay of tonal depth and movement. The way the light catches the raised ridges of the paint creates a dynamic surface that changes as one moves around the work, much like the sunlight on water that Sorolla so famously depicted. It is a painting that demands attention not through loud colors, but through the sheer virtuosity of its execution and the subtle gradations of shadow and highlight.
Beyond its technical brilliance, the Self Portrait carries an emotional weight that makes it a profound addition to any curated collection. There is a sense of quiet confidence and introspective strength radiating from the canvas. It captures the duality of the artist: the public figure of international acclaim and the private man, dedicated to his family and his craft. This tension between the formal presentation and the raw, energetic technique creates an atmosphere of authenticity that is rare in portraiture.
Integrating a high-quality reproduction of this masterpiece into a living space or a professional gallery setting brings with it a sense of historical gravity and artistic passion. It serves as a conversation piece that invites contemplation on the nature of creativity and the enduring power of the human spirit. Whether placed in a sunlit study or a contemporary lounge, Sorolla's self-portrait provides an infusion of classical elegance and much-needed soul, reminding us of the beauty found in moments of profound self-reflection.
Další díla podobná dílu „Self Portrait“ od Joaquín Sorolla najdete na stránce Podobná díla.
Dílo "Self Portrait" vytvořil/a Joaquín Sorolla v roce 1909.
„Self Portrait“ od Joaquín Sorolla vyvolává Reflective pocit v rámci celkové Serene nálady.
Joaquín Sorolla Y Bastida přišel na svět 27. února 1863 ve španělské Valencii. Jako nejstarší dítě řemeslníka Joaquína Sorolli a jeho manželky Concepción Bastida byl obDAREN do světa, který mu však brzy připravil první těžkou zkoušku. Život mladého chlapce byl poznamenán náhlým a tíživým tichem, když v srpnu 1865 zabrala epidemie cholery oba jeho rodiče. Tato tragédie zanechala Joaquína a jeho sestru Conchu jako sirotky. O jejich osud se však postarali matčini teta a strýk, řemeslník, kteří jim poskytli stabilitu a bezpečí, jež bratři a sestra potřebovali pro svůj další růst.
Jiskra uměleckého talentu se v jeho mladistvých letech ve Valencii projevila velmi brzy. První lekce výtvarného umění odebral ve svém rodném městě, kde v něm vyklípal přirozený talent, který nešlo ignorovat. Tato raná výchova položila pevné základy pro jeho formální vzdělání pod vedením uznávaných umělců, jako byli Cayetano Capuz a José Benlliure. Právě tito mentoři pomohli vypracovat technické dovednosti, které mu v budoucnu umožnily překonat hranice místní scény a vyrazit za širšími horizonty uměleckého světa.
V roce 1888 se Joaquín oženil za Clotilde García del Castillo, ženu, kterou znal už od dob svého mládí, kdy pracoval ve studiu jejího otce. Jejich společný život se v roce 1890 přesunul do Madridu, což byl milník, který znamenal zásadní kapitolu v jeho osobním i profesním rozvoji. Jak se usazovali v hlavním městě, jejich rodina se rozrůstala, a do roku 1895 se k nim přidali Maria, Joaquín a Elena. Tato léta byla obdobím budování nejen domácí pohody, ale i pověsti, která se nakonec vytrácejela daleko za hranice Španělska.
Během desetiletí následujících po přestěhování do Madridu se Sorollův zájem přesunul směrem k tvorbě velkoformátových pláten. Většinu svého času věnoval práci na monumentálních quitech, které sahaly od mytologických a historických scén až po orientalistická témata a sociální studie. Jeho ambice se zrcadlila v měřítku jeho děl, když se snažil prostřednictvím svého štětce vyprávět komplexní příběhy. Toto období intenzivní tvorby přineslo rozšíření jeho slávy prostřednictvím řady mezinárodních výstav. Své dílo prezentoval v salonech po celé Evropě i v Americe, včetně měst jako Paříž, Benátky, Mnichov, Berlín či Chicago.
Zlomový okamžik v jeho kariéře nastal s vytvořením díla Sad Inheritance v roce 1899. Toto monumentální plátno, zobrazující děti koupající se v moři, bylo představeno na Světové výstavě v Paříži. Práce mu přinesla úroveň uznání, která mu navždy změnila život a vedla k tomu, že byl v roce 1900 jmenován rytířem Legie cti. Ve stejném roce získal na pařížské výstavě Grand Prix a medaili za zásluhy, čímž definitivně vstoupil na světovou scénu.
Jeho úspěch v prvních letech nového století neustále rostl. V roce 1901 mu byla udělena medaile za zásluhy na Národní výstavě v Madridu. Tyto pocty odrážely jeho schopnost pohybovat se mezi tíživými sociálními tématy a zářivými, sluncem zalitými scénami, které mu nakonec daly trvalou reputaci. Jeho působnost se rozšířila daleko za hranice Španělska, neboť jeho schopnost zachytit světlo a život mu zajistila zakázky od významných mezinárodních institucí.
Jedním z jeho nejambicióznějších projektů byla zakázka na vytvoření série Vision of Spain pro Hispánskou společnost v Americe. Tato série monumentálních děl mu umožnila vyjádřit jeho hluboké pouto k vlasti prostřednictvím velkolepé vizuální vyprávění. Jeho kariérou byly tyto okamžiky vrcholného úspěchu poznamenány, kdy se jeho technické mistrovství setkalo s hlubokým pocitem poslání.
Sorollův způsob práce působil stejně neklidně a živě jako samo Středomíří. Byl to malíř, který vyhledával přímočarost přírody a téměř všechna svá díla vytvářel en plein air. Tato oddanost malování pod otevřeným nebem mu umožnila čelit proměnlivým živlům v jejich nejčistší podobě. Jeho cílem nebylo pouze zachytit scénu; usiloval o to, aby uchopil samotný způsob, jakým světlo interaguje se světem, zejména to, jak tančí na hladině sluncem zalité vody a osvětluje kůži jeho postav. Jeho tahy štětcem byly volné a energické, využívající tlusté, expresivní údery, které dokázaly přenést pomíjivý pohyb slunečního světla přímo na plátno.
Jeho technické zaměření bylo často rozpolceno mezi to intimní a to monumentální. S naprostou přirozeností dokázal vykreslit tichý portrét i tak, aby se vyrovnal s rozsáhlými sociálními či historickými tématy. V jeho práci s krajinou je patrná zvláštní obratnost; často umisťoval postavy do záře jasného španělského slunce, které zdá se rozpouštět hranice mezi mořem a nebesy. Tento přístup proměňoval obyčejné okamžiky v něco, co působilo okamžitě a jako by to dýchalo. Soustředil se na textury každodenního života a využíval světlo k definování tvarů lidí i prostředí, ve kterém se pohybovali.
Poslední roky života, které prožil Joaquín Sorolla Y Bastida, byly poznamenány monumentálním úkolem, jenž vyžadoval nesmírnou fyzickou i mentální vytrvalost. Velkou část tohoto období věnoval práci na svých monumentálních freskách, projektu, který od něj vyžadoval naprostou soustředěnost a veškerou jeho sílu. Dílo své vrcholné tvorby dokázal dokončit v červnu 1919, kdy vstoupil poslední panel těchto rozsáhlých pláten, což představovalo zásadní uzavření jeho bohaté tvůrčí éry.
Osud však jeho schopnost malovat brzy narušily zdravotní komplikace. V roce 1920 utrpěl mrtvici, což byl zásadní moment, který omezil jeho malířskou činnost a nevratně změnil tempo jeho života. Toto období rekonvalescence bylo tichým, melancholickým odklonem od těch energických, venkovních etap tvorby, jež definovaly jeho mladší roky. Joaquín Sorolla Y Bastida zemřel 10. srpna 1923. Byl pohřben na hřbitově v Valencii, ve své domovině, a tak se vrátil do regionu, který byl po celý život i v jeho umění tak neoddělitelnou součástí jeho duše.
Dozvuk tvůrčího působení, kterého se stal Joaquín Sorolla Y Bastida, se rozšířil daleko za pobřeží jeho rodného Španělska. Jeho význam v mezinárodním uměleckém světě byl definitivně potvrzen členstvím v řadě prestižních institucí, mezi nimiž patřila Pařížská akademie krásných umění, Národní akademie krásných umění v Lisabonu či Real Academia de Bellas Artes de San Carlos ve Valencii. Tato ocenění odrážejí neuvěřitelnou schopnost umělce úspěšně překlenout propast mezi hlubokou lokální identitou a globálním uznáním. Byl oslavován jako „Oblíbený syn Valencie“ – titul, který do sebe nese hluboký význam a svědčí o neoddělitelném poutu mezi malířem a specifickým, zářivým světlem jeho domovskeho regionu.
Dnes jsou jeho plátna uchovávána v prestižních sbírkách po celém Španělsku, v Evropě i v Americe. Schopnost, s jakou dokázal přenést neustálý pohyb moře a hřejivé dotepy slunečního světla na plochu plátna, zajistila, že jeho vize zůstane trvalou součástí kolektivního vědomí. Jeho díla jsou i v současnosti předmětem studií i obdivu v nejvýznamnějších muzeích světa, čímž si udržují přítomnost, která přesahuje celé kontinenty. Jeho vliv je stále patrný v tom, jak mistrovsky dokázal zachytit jedinečnou esenci místa a světla, čímž zanechal po sobě bohatý umělecký odkaz, který zůstává živou a nepostraditelnou součástí světové kulturní krajiny.
Pro ty, kteří si přejí vykročit cestou prostorymi, jež formovaly jeho život, nabízí Museo Sorolla v Madridu vzácný pohled do jeho soukromého světa. Toto unikátní muzeum věnované jednomu umělci sídlí v jeho bývalém domě a ateliéru, čímž zachovává atmosféru místa, kde žil a tvořil. V těchto stěnách lze nalézt intimní díla, jako je Moje děti, která nabízejí pohled na jeho osobní vazby, vzdálené od monumentálních zakázek, které definovaly jeho kariéru.
Jeho vliv sahá daleko za hranice Španělska a proniká do významných světových sbírek. V New Yorku uchovává mnoho jeho děl Hispanic Society Museum - Library, což zajišťuje zachování významné části jeho tvorby pro všechny cestovatele do Spojených států. Jeho přítomnost je stejně silně cítit v Evropě, zejména v Paříži, kde Musée d'Orsay hlídá obraz Návrat z rybolovu; Tážení člunu.
1863 - 1923 , Španělsko