Two Studies for Self-Portrait, left

Raný život, rodina a formování

Francis Bacon se narodil 28. října 1909 v Dublinu v Irsku. Vyrostl v domě na irském venkově jako syn trenéra závodních koní. Jeho dětství bylo poznamenáno fyzickým zápasem; trpěl těžkou astmatickou formou onemocnění, která mu často znepřístupňovala samotný základní kámen života – dech. V jeho mladých letech se také projevvil pocit udušení a omezení; v paměti si nesl vzpomínky na to, jak ho na dlouhé období zavírala služebná do temných skříní. Tento pocit suffokace a děs z členů rodiny schovávajících se v zamčených místnostech během období irských revolučních nepokojů zanechaly na jeho raných letech nezastupitelnou stopu.

Jeho vzdělání bylo převážně soukromé, probíhalo prostřednictvím domácích tutorů spíše než v tradiční školní třídě. Toto nekonvenční vychovávání znamenalo, že nikdy nevstoupil na standardní cestu uměleckého učňovství. Ve šestnácti letech ho neklid mládí vedl k tomu, že opustil svůj domov na venkově v Irsku a vydal se hledat štěstí v Londýně. Do metropole dorazil v sedmnácti letech a přežíval díky finanční podpoře od své matky, zatímco se pokoušel zvládat složitosti městského života.

Život v Londýně, Berlíně a Paříži

K konci dvacátých let byl Francis Bacon mužem v neustálém pohybu. Plynul ulicemi Londýna, Berlína i Paříže a prožíval život, který byl často stejně neklidný a rozvratný jako města, která obýval. V roce 1928 se usadili v Londýně, kde se ocitl v samém srdci bohémské scény. Byl to období bloudění a přežívání, charakterizované neklidnou energií, zatímco se pohyboval mezi těmito evropskými centry. Žil z finanční podpory své matky a bral si různé drobné práce, aby stačilo na živobytí.

Během těchto let byla jeho profesní činnost spjata se světem interiérového designu a dekoratérství. Většinu svého času trávil prací s texturami a tvary a vytvářel strukturované objekty pro domovy jiných lidí. Klíčový zlom však nastal během cesty do Paříže na konci dvacátých let. Navštívil výstavu prací Pabla Picassa a tento pohled zcela změnil jeho směr. Způsob, jakým Picasso pracoval s lidskou formou – přičemž ji vnímal jako něco organického a kostnatého – nabídl mu nový způsob vidění světa. Rozhodl se opustit design a věnovat se malbě, což byla volba, která definovala zbytek jeho života.

Design interiéru a raná kariéra

Než se svět stal jeho známým jako malíř, Francis Bacon prožíval své rané profesionální roky jako interiérový designér a dekoratér. Bylo to praktické a strukturované období jeho života, které stálo v ostrém kontrastu k bouřlivým letům, kdy se pohyboval mezi Londýnem, Berlínem a Paříží. Nešel tradiční cestou umělce; zcela vyhnul se uměleckým školám i formálnímu učňovství. Místo toho byl to člověk, který se vzdělával sám, skrze přímé pozorování a praktickou práci při utváření fyzických prostor.

Jeho působení v oblasti designu nebylo nijak okrajové. Podílel se na estetice své éry tvorbou rug Royal Wilton, které vynikaly abstraktními motivy. Jeho cit pro formę se projevoval u nejrůznějších domácích předmětů a nábytku, od kožených pufů až po koktejlové regály a paravány. Navrhoval také židle, často využívající trubičkové ocelové konstrukce a sklo, čímž vytvářel siluety působící moderně a geometricky. Tyto rané roky mu poskytly hluboké porozumění struktuře a způsobu, jakým objekty zaplňují prostor.

Tento designérský původ zanechal nesmazatelnou stopu v jeho pozdějším přístupu k plátnu. Geometrické tvary a architektonické rámce, které kdysi vytvářel pro obývací prostory, se nakonec transformovaly v průhledné klece a prostorové struktury, jež definovaly jeho malby. Přecházel od navrhování fyzických prostředí, ve kterých lidé žili, k vytváření psychologických prostor, které jeho subjekty věznily. I když vyměnil design za štětec, pocit konstrukce v jeho tvorbě zůstal trvalým prvkem.

Technika a umělecký styl

Baconův přístup k plátnu byl fyzický a přímočarý. Pracoval s oleji a velkými štětci, nanášel barvy způsobem, který působil těžkopádně a okamžitě. Jeho barvy byly často rozmazané a násilné, využívané k tomu, aby zbavily dílo jakéhokoli pocitu dekorativní pohody. Díky této metodě vytvářel figurativní obrazy, které vyjadřovaly hluboký pocit izolace, brutality a teroru. Jeho cílem nebyla leštěná dokonalost tradičního portrétu; místo toho se snažil zachytit syrový vjem bytí v jeho nejzranitelnější podobě.

Aby tyto intenzivní emoce uspořádal, využíval často specifický strukturní prvek. Nasazoval kubický, architektonický rámovací systém známý jako prostorový rám. Tyto geometrické konstrukce fungovaly jako průhledné klece, které uzavíraly jeho subjekty v definovaném, často klaustrofobickém prostoru. Tím, že umisťoval postavy do těchto rigidních struktur, dokázal obraz koncentrovat a přinutit diváka, aby čelil izolaci daného subjektu. Tato technika mu pomohla odejít od prostého vyprávění příběhů a soustředit se namísto toho na viscerální dopad lidské podoby.

Našel také způsob, jak využít tradiční náboženskou symboliku bez tíhy víry. Koncept ukřižování využíval jako armaturu, jako strukturální oporu, na kterou mohl „pověsit“ konkrétní vjemy utrpení. To mu umožnilo zkoumat lidskou existenci skrze optiku fyzického i psychického neklidu. Jeho dílo se často opíralo o tyto kostrňatí rámce, které musely nést váhu jeho zkroucených a deformovaných postav.

• Three Studies for Figures at the Base of a Crucifixion (1944)
• Study for a Portrait (1952)

Klíčová díla a hlavní témata

Baconova tvorba se často vnímá jako pokus zpracovat tíživou a znepokojivou atmosféru poloviny dvacátého století. V roce 1945 vystavil dílo Tři studie k postavám u paty kříže, které zásadně pomohlo ugruntovat jeho pověst. K motivu ukřižování však nepřistupoval skrze náboženskou oddanost, nýbrž jej využíval jako strukturální rámec, na který mohl „pověsit“ čisté vjemy utrpení. Fascinovalo ho, jak lze lidskou formu zkreslit, aby vyjádřila syrovou realitu existence; k pochopení toho, jak se tělo pohybuje a rozpadá, často čerpal z fascinujících studií pohybu, kterého se věnoval Eadweard Muybridge.

Jeho fascinace křikem se stala trvalou součástí jeho vizuálního jazyka. V hysterickém obličeji viděném ve filmu Sergeje Ejzenštejna Potemkinova křižník našel specifickou formu teroru, kterou následně přenesl na plátno v podobě hmatatelných, viscerálních reakcí. Tento vývoj dosáhl svého vrcholu v jeho slavné sérii prací známé jako Křičící papežové, vytvořených v letech 1949 až do poloviny padesátých let. V těchto obrazech vzal důstojnou autoritu Velázquezova Portrétu papeže Innocentia X a zcela ji zbavil, čímž proměnil papežskou figuru v nočníčmářského strašáka hysterického děsu.

• Tři studie k postavám u paty kříže (1944)
• Křičící papežové (1949–středoletá 50. léta)